láska je kurva-každého sundá aneb musim se vypsat – potřebuju se trošku vypsat, láska je užasná i umí strašně bolet !

Kazdy z nas ma nejake predstavy o svem zivote, kazdy z nas ma nejake cile, zaliby, chute a bavi ho nektere veci a jine zase ne. Cely zivot si hledame pratele a kamarady a partnery, partnerky, kteri jsou co nejvic podobny tem nasim zalibam, predstavam, vecem a chutim, kecy o tom ze protiklady se pritahuji opravdu nejsou pravdou. Kazdy chceme mit partnera, nebo kamarada co ma rad to same co ja, co chce delat ty same veci co ja a co ma stejny nebo podobny predstavy. Toho si cely zivot vykreslujeme a snazime se na kazdem hledat ty spolecne veci a zaliby, a treba i odhodlanost, nadseni, blaznivost. Kdyz pak najdeme nekoho kdo je takovy, nebo naprosto stejny, nekoho kdo rika slova a vety ktere bychom samy chteli rict, jen on byl rychlejsi, tak je to proste ideal. Kdyz ten partner ma podobne pohledy na svet, na zivot na to co je kolem nas je to proste skvele. Kdyz se pomalu zacnete seznamovat a s casem vidite jak moc toho mate stejnyho, jak spolu umite byt v ruznych situacich, jak se vzajemne dokazete doplnovat a je vam spolu krasne, je naprosto prirozene ze se do takoveho cloveka zamilujete. A kdyz i on-ona do vas je to proste vyhra. Ale co kdyz proste toho jednoho to pri prvnim padu z kola prestane bavit? Co se s tim da delat? Vim ze na kole jezdit chce, znam tu trat kterou by rada jela, chci s ni jet a byt vedle ni a podrzet ji v situacich kdy bude na kraji cesty, kdy se pojede hlubokym bahnem nebo kdyz zacne prset a bude nam zima...jenze ona po prvnim padu uz ma strach na tom kole jet, sednout si a slapat to dal, zazit to. A kdyz budu u toho kola stat s ni a premlouvat ji at to zkusi, at jede a slape dal, ze tady budu vedle ni a pomuzu ji aby nespadla, aby jsme to vsechno zvladly, jsou to pro ni jen neduveriva slova. Je to jasny, jednou uz spadla a ja tam vedle nebyl a nezachranil ji aby se neodrela. A ted ji neco vypravim a povidam a ona nemuze verit, protoze ma spatnou zkusenost a nechce jet dal. Ale ja chci jet vedle ni a budu tam s ni a vim ze ty slova nejsou jen slova ale ze to budou činy a ze az budeme v tom bahně, budu ji tlačit, ze az budeme na kraji ty cesty, budu davat pozor a budu vedle ni aby nesjela. Ale jak ji to mam dokazat kdyz nejedeme? Spadla z toho kola, ja tam nebyl a sla pryc, to kolo uz ani nevidi a tak na nej zapomnela, vzdyt jde pesky a to taky jde, ale bylo by to jine kdyby to kolo zase uvidela? Dostala by chut a mela ty myslenky sednout na to kolo zkusit to a jet dal? Jednou jsem od ni dostal nadhernou zpravu, je to tak krasny a pravdivy ze na to asi nikdy v zivote nezapomenu, stale ji mam ulozenou a i kdyz uz nemam ty konverzace,kde to krasne navazovalo a zapadalo, ten text sam o sobe je uzasny a bylo to v te konverzaci prave mysleno na nas dva, na to obrovske stesti ze jsme se potkali a mluvi to prave o tom ze sme byly k sobe opravdu idealni. Aspon tenkrat v tech ocich plnych lasky. Proc to tedy takhle je? 🥺